Od malého jezera odjíždíme směrem San Salvador de Jujuy. Cestou se rapidně mění krajina a ubývá zeleně.

Zde už je hodně cítit vliv severnějších států. Také se prodejci čím dál častěji zkoušejí turisty nějak obrat. Poprvé se to stalo i nám, když nám na benzínce nenápadně naúčtovali o 1000 pesos víc při platbě kartou. Naštěstí Honzovi chodí sms, ihned to reklamoval a dostal to zpět hotově.

Ještě se výhodně zbavujeme plynové bomby, která se nám nevejde do skříňky a jedeme odsud pryč.

Hned za městem začínáme stoupat k chilským hranicím. Cestou se stavujeme v městečku Purmamarca, narvané prodejci pestrobarevných látek, blbůstek a tortill ( tomu neodoláme, mňam).

Padáme někam do klidu se trochu výškově aklimatizovat.

Spíme asi ve 4000 m.n.m. a vůbec se nám nespí dobře. Hned druhý den kupujeme koku od staré paní u silnice. (Koka snižuje projevy horské nemoci, zbaví vás bolesti hlavy, navozuje celkovou spokojenost, zmírňuje únavu a pomáhá okysličovat krev. Obsahuje vysoké množství železa. A opravdu to pomáhá, prostě zázrak. Legální je ale jenom v Peru, Bolívii a částech Argentiny.)

Dnes se stavujeme ve městě Susques, kde mají kostelík z roku 1598. Pokračujeme na hranice přes solnou pláň Salar Grande, kde je mírně přelidněno. Cestou se seznamujeme se dvěmi Kolumbijci na motorkách, kteří jezdí i 600km denně.

Na hranicích spadl systém, což není nic neobvyklého, a tak to trochu vázne. Jsou tam ale moc milí a k večeru už popojíždíme ke krásné laguně. Tam potkáváme dva Argentince, kteří nestopli dlouho žádné auto, a tak jim alespoň dáváme najíst.

Ráno máváme plameňákům v laguně a jedeme dál, překrásnou krajinou se spoutou dalších lagun a vulkánů.

U vulkánu Licancabur, který je dokonale tvarován do kužele s výškou 5920m, se nachází nejvyšší bod silnice 27, a to v nadmořské výšce 4803 metrů. Také se právě tam nachází hranice s Bolívií.

Sjezd od tohoto místa do San Pedra je trochu brutální. Nejsou tam serpentiny jako je zvykem, je to prostě rovina klesající o 2000 výškových metrů a brzdy nám skoro začínají hořet.

 

Úspěšně jsme dorazili do San Pedra de Atacama. Město je opět nechvalně známé vykrádáním aut, a tak je potřeba si dávat pozor. Město je samo o sobě moc pěkné, plné bílých domečků. Bohužel ho ale zahltili zprostředkovatelé různých expedicí do pouště, výletů na pozorování hvězd, výprav na koních, lamách atd. Ve skoro každém obchůdku je třeba počítat s tím, že vás natáhnou, nebo že vám prodají pěkně staré bílé víno jako mě...Ročník jsem nekontrolovala, flaška vypadala pěkně, tak jsem ho koupila.

U San Pedra je také spousta přírodních krás, je však nutné za ně tvrdě zaplatit. Vstup jenom na ,,obyčejný‘‘ výhled na údolí zaplatíte 2000pesos - skoro 70 Kč.

A tak jsme si zajeli na atrakce zadarmo. Kousek od města je údolí s krásnými barevnými skalami. Normálně tam jde dojet a spát tam, ale řeka byla předchozí den neúprosná a smetla cestu. Když jsme šli tedy pěšky na výlet do údolí, potkali jsme zapadlý campervan, který si to riskl. Posádka byla německo- britsko- švýcarská a vyprostit se je podařilo až skupince mlaďáků.

Po menší túře mezi skalami jsme se usídlili u úžasného výhledu na údolí.

 

Zařizování cestovního dokladu pro Bobíka (GRRRRR):

 

Brzo ráno vstáváme a valíme do Calamy co to dá. Rychle návštěva veterináře a potom na SAG – vet. správa, kde nás vůůbec nepotešují. Od ostatních cestovatelů, kteří navštívili tuto kancelář, jsme věděli, že to bude průser. A taky že je. Už na první pohled velice líný pán, náš certifikát získaný od veterináře, celý popisuje nedostatky. Všude na internetu jsem se dočetla, že vzteklina nesmí být starší než rok a ne novější než 30 dní. A to jsme naprosto splňovali. Prý ale Bolívie požaduje vakcínu ne starší než 30 dní...takže čerstvou. No dobrý, aspoň to nebudeme muset řešit za dva měsíce. Potom po nás ještě chtěl nějakou desinfekci psa? A klasické odčervení.

Na veterině jsme čekali strašnou dobu, až o půl druhý běžíme zpátky na SAG, kde za chvíli zavírají.

A sakra, chtějí ještě milion fotokopií dokumentů. Tak běžím do auta pro peníze a najít kiosek, kde kopírují. Fronta až na ulici, naštěstí to odsejpá.

Když beru za kliku v SAGu, je už zamčeno. Naštěstí mě ta čarodejnice ještě otevírá a zase má problém. Ještě ji mezi čekáním prosím, zda mohu použít záchod, který je očividně pro klienty i s nápisem. A normálně mě tam nechce pustit!

Už se těším až odsud vypadnu. Naneštěstí bude ten kus papíru hotov až za 48 hodin.

 

Mezitím jedeme do Chiu Chiu, kde se nachází opět běloučký starý kostelík se stropem z kaktusového dřeva. Poté míříme k malé laguně uprostřed ničeho. Je to asi nejhezčí místo v okolí, a tak tam trávíme obě noci.

 

Ve středu vidím zase ty mameluky a úplně mi kazí den. Vyplňuji další formulář, kde dokládám, že Bobík není chilský pes. (?!?!) Ten certifikát až teď začínají vytvářet!

Když to začíná vypadat slibně, účetní si neví rady s platbou platební kartou...

 

Asi ve 13:55, přesně 48 hodin poté, co jsme o certifikát žádala mi ten lenoch nese konečně ten žlutý papír. Nestačím se divit, když čtu všechny ty chyby. Dokonce Bobíkovi přidal jednu barvu a 2 kila!

Chyby jsou ve všech údajích, adrese, poznávací značce auta. Ale prý to není důležité, mi povídá.

Celá rozzuřená odcházím z tohohle místa hrůzy a doufám, že na hranicích bude vše ok.

 

Rychle padáme z tohohle nepěkného hornického města až do útulného Ollagüe na hranicích, opět kolem spousty lagun s plameňáky, kde trávíme noc. Místní trochu více zírají, než jsme zvyklí, ale jinak krása, hned vedle se tyčí stejnojmenný doutnající vulkán. Plníme kanystry s vodou, zadarmo se sprchujeme v čistých sprchách a jedeme na hranice.

 

Tyhle hranice jsou jedna velká sranda, nikdo nic neřeší, všechno probíhá spíše slovně než papírově. Pan celník se s námi moc pěkně loučí a my naposledy máváme Chile. A v Bolívii je to podobné, dokonce pán, co má na starost převoz zvířat je celý nadšený z našeho certifikátu. Tak to nakonec stálo za ty 4 opary, co mám z těch nervů v Calamě :D

 

Z hranic míříme do města Uyuni, známé svou solnou plání a hřbitovem vlaků. Cesta je otřesná. Dokonce párkrát dochází na sprostá slova. Řidiči jsou tu hrozně bezohlední, pořád troubí a nebezpečně předjíždějí.

Zdárně ale přijíždíme do Uyuni a spíme u hřbitova vlaků, kde máme nádherný západ slunce.

 

Druhý den jdeme nakoupit na místní trh a potom hned na solnou pláň. A protože je období dešťů, na pláň projedou jenom jeepy a nebo blázni. A tak si děláme jenom krátkou procházku k ,,očím pláně“, bublajícím tůňkám. Moc milá paní nám vysvětluje, že je to kvůli hýbajícím se tektonickým deskám.

 

Po procházce se odsolujeme a jedeme do termálních lázní Rosario. Zní to honosně, jedná se ale o staré betonové boudy s bazénkem s horkou vodou :D Vstup do lázní je ale stylově skrz skálu:)

 

Další den chceme navštívit v rychlosti alespoň centrum Potosí, které je prý moc hezké. Vjíždíme do města a zjišťujeme, že se nám tu líbit absolutně nebude a navíc se v malých uličkách ani nevytočíme. S radostí tedy jedeme dál a vůbec nás to nemrzí. Bordel tam mají pořádný!

​

Cestou do Sucre se ještě stavujeme u mostu Puente Sucre. Jak řekl Honzík: místní nemají co do huby a oni tady postaví tohle? Rychle jsme pochopili, že stavba na tolik peněz nepřišla. 12 let od dokončení mostu už se přes něj nedá dostat na druhou stranu a při vystoupání na věž má člověk opravdu strach, že to spadne....A největší překvapení dne: u mostu potkáváme německou rodinu, kterou už potkáváme od dinosaura na východě Argentiny :)