Z Puerto Natales vyrážíme v sobotu směr brány Torres del Paine a cestou na každém výhledu na majestátní hory pořizujeme fotku. Máme štěstí, že krásný vodopád Cascada del Paine je ještě před branami a my si tak můžeme užít krásná panoramata i zadarmo.

Protože je neskutečný vítr, nocujeme alespoň trochu v závětří za vyhlídkovou budkou u jezera Sarmiento de Gamboa, odkud ráno vyrážíme směr hranice. Ještě před celnicí probíhá klasické dojídání ovoce a zeleniny, nakládání zbylého česneku atd.

Na tento hraniční přechod jsme četli mnoho nechvalných recenzí. Prý jsou velice přísní a mnoho jídla lidem zabavili. My na to máme opačný názor, doposud nejlehčeji přejetá hranice bez otevření auta.

Opět máme radost, že má Bobík stále svoje granule a pokračujeme do El Calafate, další cíl naší cesty.

Za necelých 350km jsme na místě. A protože je neděle, čekáme do druhého dne na vyřízení certifikátu pro Bobíka pro překročení hranic zpět do Chile.

U veterináře se nestačíme divit. Zatím nejdražší vystavení certifikátu nás stálo v Ushuaie 600ARS, tady po nás chtěla 1500ARS, což je naprosto šílená cena za papír napsaný za minutu- ovšem paní to trvalo minuty dvě, protože místo toho, aby se podívala na Bobíka, hledala jakou má barvu v jeho očkováku...No nic, vztek později vyšumí.

Večer přejíždíme směrem ke zdejší atrakci- ledovci Perito Moreno, abychom tam naběhli hned ráno.

Vstup psů je tam samozřejmě zakázán, ale spousta cestovatelů nechává své psy v autě a nikdo si toho ani nevšimne. Nás se hned pan ranger na psa ptal, ale my že ,,neeee žádnýho psa nemáme". Ale on ten náš pitomec koukal zrovna z okna. Trochu sme to zapovídali- ,,jo vy myslíte psa, jo toho máme".A tak jedeme zpátky 50km do El Calafate a Bobík zůstává poprvé v životě v psím hotelu.

Rychle uháníme zpět k bránám parku, to už se však na psa nikdo neptá. Platíme 1600ARS za oba a za 30km parkujeme kousek od toho kusu ledu. Za chvíli se nám ukazuje před očima jedna z nejvíc fascinujících přírodních krás, co jsme kdy viděli. Ledovec Perito Moreno, který jako jediný pořád roste. Neustále praskání a hlasité rány někde z dáli jsou až strašidelné.Vydržíme se na něj koukat a fotit 4 hodiny, zachycujeme i nějaké to odlomení větších kusů, které způsobují nemalé vlny.

Na počasí si nemůžeme stěžovat, vyšlo nám bezvětří a jasno, až sme dokonce spálení.

K večeru vyzvedáváme Bobíka z hotýlku, kde ho opět chválí za nejvzornějšího psa- nechápu...

Poté trávíme v městečku ještě jednu noc, abychom ráno vyzvedli potvrzený certifikát od zemědělské komory Argentiny.

Druhý den můžeme vyrazit za dalšími krásami do El Chalténu. Cestou nabíráme stopaře z Německa, který bydlí na českých hranicích a má spoustu českých kamarádů.

Aspoň sme si ase zašprechtili.

Večer vyrážíme na vyhlídku na kondory, ale už jsou asi v hnízdě. Ještě se jedeme podívat na místní vodopád Chorillo del Salto, kde mě zlá větev při focení nechce pustit a výsledkem je pořádná díra v legínách.

Druhý den nás čeká trek k hoře Fitz Roy, šéf celé argentinské Patagonie, ráj nejen pro horolezce, ale i pro turisty.

Díky krásně upraveným, neobtížným trasám může vyrazit každý, a ikdyž nedorazí až k jezeru Lago de los Tres- pod Fitz Roy, uvidí i tak nádherné výhledy.

Naše líný nevytrénovaný zadky se celkem překonaly a došly tam. Dokonce jsme šli dolů déle než nahoru- samozřejmě kvůli davům turistů. Vypadalo jako fronta na sestup. To byl ale jediný nehezký zážitek za celý den. Na závěr jako rozloučení nám přelétli dva kondoři nad hlavami.

Další den vyrážíme ještě na mini tůru k výhledu na horu Torre- věž, která vypadá jako čarodějnické sídlo z pohádek. Je ale zahalena do mraků a tak si užíváme alespoň sluníčko v údolí.

Byla neskutečná nádhera vidět konečně tu pravou Patagonii a jednou bychom se chtěli určitě vrátit s velkým báglem na zádech.