K POBŘEŽÍ DO KARANTÉNY
Po třech nocích u krásného parku v Cuence se nám zastesklo po divoké přírodě, a tak míříme do Národního parku Cajas pár desítek kilometrů za městem. Cestou nám dochází, že aktuální téma Koronavirus se dostalo už i sem. Návštěvnické centrum parku je zavřené. Přesto měla spousta lidí stejný plán a rozhodli se toulat se po horách.
Zdejší vláda se ale rozhodla, že je bezpečnější držet lidi zavřené ve městech, než aby jeli na čerstvý vzduch do hor, a tak uzavřeli všechna parkoviště v parku. Nikde se nedá zastavit ani na fotku a zklamaní se vracíme zase na stejné místo do Cuency. Argentinští cestovatelé jsou tu pořád a probíráme aktuální situaci.
Druhý den ráno jdu venčit Bobíka a taky sebe, protože záchodky jsou zavřené a jediná možnost je pro mě vzdálený keř. Bohužel se na nás ale rozběhli strážníci, než jsme k danému keři stihli dorazit. Že prý se do parku nesmí kvůli pandemii, a tak jdu vyvenčit Bobíka na trávník hned vedle. Tam asi virus nemůže.
Podruhé se loučíme s cestovateli a odjíždíme někam pryč. Problém ale je, že nevíme kam.
Čím dál víc si uvědomujeme, že budoucnost naší cesty je ve hvězdách. Přesouváme se do hor do regionu Alausí, kde dumáme a přemýšlíme co budeme dělat. Taky slavíme moje narozeniny, ale jsme tak nějak rozhozeni a na slavení není nálada.
Po třech nocích ukrývajíc se za kopcem u silnice naráží Honzík na příspěvek na Facebooku od Němce, který nabízí zázemí pro bezradné cestovatele. To jsme my! Už jedem!
Němec Roman bydlí na pobřeží u městečka San Clemente, nedaleko od velkoměst Manta a Portoviejo.
Sice se do vedra 2x moc netěšíme, ale jiná možnost zatím není.
Hned v prvním městě nás policisté varují, že je dnes poslední možnost cestovat mezi regiony, a tak náš plán jet vyhlídkovou trasu padá a musíme jet celý den.
Potkáváme policajty v každé vísce, ale většině jsme volní. Až na hranicích s regionem Guayas si o nás všechno zapisují a doktor nás informuje o situaci na pobřeží. Přístavní velkoměsto Guayaquil, přes který musíme jet je na tom s virem úplně nejhůř. Vlastně skoro všechny případy v Ekvádoru jsou právě tady.
V Guayaquilu ještě nakupujeme, ale supermarket je úplně vybrakovaný, a nic, co potřebujeme, tam nemají.
Cestou potkáváme nezvyklé množství českých felícií. Ty se viru nebojí:).
Musíme ještě do Manty, kde jsou snad obchody ještě plné. Je to asi nejsuprovější návštěva supermarketu v našem životě! Stráž stříká zákazníkům na ruce desinfekci, madlo od vozíku před námi dezinfikují, u žádných regálů člověk nemusí čekat až si bába vybere tu nejsympatičtější balík čočky, u kasy nikdo, všechno krásně čisté, systém není přetížen...
Tak pořizujeme hromadu mouky, droždí, pytel rýže, balík piva, whisky na zlé časy a jsme připraveni se uchýlit do karantény.
Po ujetých 500km přijíždíme k Romanovi na jeho malou farmu, kde nás vítají jeho čtyři fenky: Ameli, Abby, Nea a Phoebe. Roman nás zve ke stolu a nabízí salát z jeho zahrádky a domácí chléb. Protože už je tma, brouci a další hmyzáci, kteří přilétli za světlem nám doslova padají do salátu, a tak to máme i s trochou proteinů.
Takové množství hmyzu jsme za naší cestu ještě neviděli a trochu nás děsí, že tu snimi budeme muset žít. Zjišťujeme, že smradlavej, drahej a hlavně chemickej repelent s 50 deet tu skoro nefunguje. Po pár dnech jsme poštípáni jako ještě nikdy a doufáme, že to byli ,,zdraví" komáři.
Proletí nám záhadně i moskitiérou a o růžovém vyspinkání si můžeme jenom zdát (což vlastně taky nejde).
Roman nás bere do party a Honza s ním začíná péct a prodávají chleby a sendviče Američanům za pěkný peníze. Je to pro nás super příležitost jak neutrácet naše zbývající pidi úspory.
Kluci mají parádní nápady. Připravujeme třeba řecký sendvič, sendvič s trhaným hovězím, sendvič s tygřími krevetami, vegetariánský sendvič s čočkou, flammkuchen a české bramboráky se zelím a špekem, waldorf sendviče nebo kuřecí pity s tzaziky. Honzík taky peče výborné koláče. Například citronový koláč, ananasový s kokosem, marakujový s jogurtem, banánový s kakaem, jablečný se skořicí nebo pomerančový. A protože toho vždycky peče naschvál víc, zbyde i pro nás.
Když nepečeme a nevaříme, tak Romanovi natíráme jeho bambusovo-cihlový příbytek. Pořád se kolem motají holky a proto má pokaždé některá z nich natřené ouško barvou či jinou část kožichu. Pořád se perou a je sranda je sledovat. Každá z nich je úplně jiná. Abby je starší fenka a rozumí si s Bobíkem, protože mají stejný koníček- spaní. Amelie je její dcera a je hrozně divoká a Bobíka nenechá na pokoji. Phoebe byla pouliční pes a hned v roce měla štěňata. A protože ona sama nikdy štěně nebyla, hraje si teď jako šílená. Nea je její dcera, bojácná se spoustou energie a stejně úsměvavá jako její mamka. Všechny jsou boží a určitě nám po odjezdu budou hrozně chybět.
Taky tu žijou dvě kočky – Mitze Katze 1 a Mitze Katze 2. Bobík s nima pořád soupeří a už od nich má několik šrámů na čumáku. Další členové farmy jsou koza Amanda, kozel Čupakabra a koza bezejména. Neméně důležité jsou tři husy hromadně nesoucí jméno Číp n´ Pípens, které přiběhnou na zavolání a pořád by žraly. Romanovy slepice jsou krvelačné bestie a vždycky, když jim nesu zbytky, klovnou mě do prstu.
Mimo tyhle zvířata tu žije spousta škorpionů, ještěrů, veverek, papoušků, tarantulí, jedovatých stonožek a taky jedovatí hadi. Zatím se tu za naší přítomnosti ukázal jen jeden malý hned vedle kozy Amandy, ale záhadně byl mrtvý. Myslíme si, že ho prostě statečně zadupala.
Vlastně každý den se tu něco děje. Třeba Amelie měla jednou menší štěstí a večer ji něco kouslo nad oko a do rána byla opuchlá jako člověk při příušnicích. Nejspíš dílo škorpióna nebo stonožky. Naštěstí se jí to rychle zlepšilo a už si zase vesele běhá.
Občas chodíme na místní nádhernou pláž, kde samozřejmě v téhle době není ani noha. Kdyby jsme nemuseli jít pěšky přes 2km po rozpálené silnici, kde všichni jezdí jak blázni, asi bychom tam chodili každý den.
Jednoho dne přibyl na farmě ještě kolumbijský pár, který cestuje na motorce s kočkou. Moc milí sympaťáci Daniel a Isabel nám trochu oprašují zanedbávanou španělštinu a vaří báječná jídla, hlavně vynikající dezerty.
Taky slavíme Honzíkovy narozeniny. Sranda je veliká, ale druhý den spíše naopak.
Po dvouch měsících v San Clemente už nám to všechno leze na mozek a toužíme po změně. Když nám Roman konečně sehnal simku, k čemuž je potřeba ekvádorská občanka, konečně můžeme být online a zjišťovat, jaká je situace a co můžeme dělat.
Nejen my toužíme po změně, ale už i Roman by byl raději na své farmě zase sám.
A tak neleníme a sháníme volná místa v okolí na portálu Workaway. Protože nemůžeme ven z provincie Manabí, výběr je omezen. Po jednom odmítnutí nás přijímá pán ze Švýcarska o 100km dál v městečku Puerto Cayo.
Malé Puerto Cayo je uzavřená komunita bez případů koronaviru, a tak doufáme, že nás do ní bez problémů pustí. Tak jedemeee!
