JAK STRAKY PŘELETĚLY ATLANTIK
,,Konečně! Naše dlouho očekávaná cesta je tu!'' říkali jsme si při odjezdu směrem do Prahy, kde jsme ještě museli zařídit pár dokumentů pro Bobíka.
Po dvou dnech už jsme seděli ve vlaku směr Curych,. Tam jsme se po dlouhé době setkali s kolegy ze švýcarského Adelbodenu, kde jsme přes zimu pracovali. Den jsme si s nimi užili na maximum, ukázali nám město z pohledu místních, Rebekka nám upekla domácí vánočku, no prostě skvělý.
Druhý den ráno jsme doslova běželi na vlak směr letiště, protože jsme samozřejmě zase nestíhali. Ale dali jsme to!
Po získání letenek nastal čas odevzdat Bobíka do rukou úplně cizího chlapa, který se nám navíc vůbec nelíbil. Doslova jsme to obrečeli, protože jsme se o něj hrozně báli nejen proto, že je to starej posera. Naštěstí přírodní uklidňovací obojek a tableta plnily dobře svou funkci a Bobík byl naprosto v klidu.
Po 9 hodinách přistáváme v Torontu, a protože máme spoustu času, sedáme na přímý vlak do centra. Asi nejvíce nás zaujímali bezdomovci spící zásadně veprostřed chodníku, extra velké veverky, ze kterých jsme vedle jenom my :D a samozřejmě blyštící se mrakodrapy. Ale protože jsme zarytí antiměšťáci, uchylujeme se raději do parku a pozorujeme skotačící pejsky a myslíme na našeho Bóbu.
Počasí nebylo nejpříjemnější a tak se vracíme na letiště o něco dřív a prostě se jen tak flákáme a hrozně moc se netěšíme do letadla na 12ti hodinový let.Po pár hodinách v letadle už skučíme a nemůžeme se dočkat přistání.....A je to tady! Přistáli jsme v Santiago de Chile.
Ale protože ještě nejsme v cíli, zase nastupujeme do letadla. Tentokrát už naposledy. Let trvá pouhé dvě hodiny, což je hračka.
V Buenos Aires už konečně vidíme našeho chlupáče. Ten bohužel ještě nesmí ven před kontrolou všech dokumentů na takzvané Senase (národní zemědělská komora). Na začátku nám paní zkoušela sdělit, že náš Evropský pas je platný jenom v rámci EU. Nakonec jsme jí naší super pokročilou španělštinou ( spíše naopak) vysvětlili na co jsou ty razítka v pasu, kvůli kterým jsme lítali po úřadech v ČR.
Asi po hodině v Senase opouštíme letiště, které Bobík náležitě počůrává (,,to máte za to čekání'') a ihned odjíždíme taxíkem do přístavu. Odtud již večer odplouváme do Colonia de Sacramento, nejstaršího města v Uruguayi a nasedáme do autobusu, který nás zaveze 180km vzdáleného Montevidea. A jelikož naše touha po měkké posteli je obrovská, míříme k prvnímu taxíku, který nás odveze až přede dveře našeho ubytování.
A toť náš stračí let přes oceán:)
