AŽ NA KONEC SVĚTA

Po návštěvě krásného poloostrova Valdés už se řítíme opět nudnou krajinou bez jediné zajímavosti. 
Cestou je tedy ještě Přírodní park Punta Tombo, kde je největší kolonie tučňáků magelanských mimo Antarktidu. Bohužel je to opět spousta kilometrů po prašné cestě a my nechceme auto úplně oddělat hned na začátku.
Kempovacích míst také není moc a tak nejlepší volbou jsou benzínky, které nabízejí sprchu- někdy i grátis, občas dobrou wifi a alespoň trochu závětří, kterého také není ve mnoho.
Ráno u benzínky ve vesničce Garayalde se nám rozsítilo pár kontrolek,OOO NEEE- hlasí to poruchu motoru,a ještě pár dalších závad. Jsme uprostřed ničeho, a tak se přesouváme asi o 200km do Comodory Rivadiva, kde máme vytipované autoservisy. Po chvíli čekání před servisem ale zjišťujeme, že je svátek ,,suvenerity'' a tak jedeme najít místo na spaní do vedlejšího městečka Rada Tilly. 
Tohle městečko se výrazně liší od ostatních. Nemají tu pouliční psy- za to u každého baráku jsou za plotem štěkají klidně i tři, třídí tu odpad- což jsme zatím 
mockrát v Argentině neviděli, a taky tu mají pytlíky na psí hovňáky, což jsme naposled viděli v Uruguayi. 
Noc přečkáváme u pláže a ráno zjišťujeme, že kontrolky už nesvítí a auto asi jenom trucovalo kvůli tomu prachu na Valdésu.
Jedeme tedy dál přes pobřeží, kde je spousta míst na spaní. U města Caleta Olivia, kde se těží ropa ve velkém je míst hned několik. Jdeme to obhlídnout, jestli 
je tu trochu závětří a náhle vidíme očividně umučeného psa s hlavou v pytli, a tak bereme nohy na ramena. Odpadky se válí úplně všude, kam se podíváme a nechápeme doporučení ostatních cestovatelů na tyhle místa. Je nám šoufl a smutno a ani nemáme chuť to komentovat. Radši budeme řídit do noci, než zůstat na tomhle člověkem zkaženém místě.
K večeru přijíždíme zase k benzínce- Tres Cerros, oáza v poušti, kde nás překvapují vzrostlé stromy a zahrada, o kterou s láskou pumpaři pečují. Tady se nám líbí, zůstáváme.
Druhý den máme namířeno do NP Monte Leon, kde hnízdí naši oblíbení tučňáci. Bohužel ale rangerovi u vstupu prozrazujeme, že máme Bobíka, který do parku kvůli pumám nesmí.
Tak se alespoň cestou stavujeme v sympatickém městečku San Julián, kde je replika Magalhaesovi lodi Victoria, se kterou plul na jih. 
Veliké překvapení je také opětovné setkání s Francouzi, jejichž dodávka plula na lodi s tou naší, a byli to první turisti, které jsme potkali v Montevideu. Sice francouzské angličtině rozumíme jen ztěžka, ale moc rádi je vidíme.
V San Juliánu je také přírodní rezervace- ostrov kormoránů, kde hnízdí hejna kormoránů, racků i pár tučňáků.
Dnešek ukončujeme ve mě Rio Gallegos- stotisícové město, které není nijak zajímavé. Pro nás je zajímavé jenom kvůli veterinářovi a Senase, kteří nám 
vystavují zdravotní certifikát pro Bobíka, aby mohl překročit hranice do Chile. Platíme za něj celkem 1100 pesos a můžeme pokračovat k hranicím.
Jako většina cestovatelů pokračujících do Ushuaiy nocujeme u krásné laguny Azul, která nám připomíná vulkány na Islandu.
Potkáváme tam opět naše francouzské kamarády a také Švýcary a Holanďany- kterým se na jaře potopilo auto naložené na trajektu se všemi věcmi.
Koupili si následně v Jižní Americe od Němců jiné a statečně jedou dále za svým snem.
Večer se u našeho auta z ničeno nic toulá pes již zmíněných Švýcarů. Bobík bránící náš majetek a hlavně své granule se s ním nejprve seznamuje a očuchává. Bohužel se kluci neshodují a bitka je tu. Krvelačný Švýcar má v plánu Bobíkovi utrhnout ucho a tak páníčci zakročují a končí také pokousáni.
Po pár dramatických vteřinách bitky švýcarský trhač Bobíka pouští a my zjišťujeme škody. Bobík má další dvě rány- jedna pod uchem a jedna na hlavě. Honza ruku celou opuchlou a pár prokouslých prstů, který na tom byl o něco hůř než švýcarský páníček.Ten nám později sděluje, že ten jeho rváč už dnes přišel z louky s tlamou od krve, že byl asi na lovu jehňat.
Plány se během okamžiku mění a my se hned ráno vracíme do Ria Gallegos, aby se na Bobíka radši kouknul profík.
Je sice sobota, ale většina veterinářů by měli mít podle Googlu otevřeno. Ale nemají! Kroužíme po městě plném jednosměrek a brutálních děr v silnicích a nemůžeme nikoho sehnat. Když už otevřeno mají, doktor není přítomen. Na DESÁTÉ klinice sice není doktor, ale po dlouhém přemlouvání nám pan ,,asistent'' dává alespoň základní antibiotika, aby se mu neudělal zánět.
Znovu se vracíme na hranice s Chile, kde se obáváme, že nám zabaví Bobíkovi granule a dobroty. Máme ale obrovské štěstí a narážíme na nejmilejší kontrolórku. A nic nám nezabavuje. Huráááá.
Za pár desítek kilometrů nás čeká přeplutí Magalhaesova kanálu trajektem. Z vln jde opravdu strach, ale přeplouváme bez problémů.
Jižní Chile se nám na první pohled hned zamlouvá. A protože máme hlad a všechno jsme před hranicemi snědli, stavujeme se v prvním supermercadu. Sice toho moc nemají, ale tuňák v konzervě nám bude na hlad stačit.
Po pár kilometrech je to tu zas- kontrolky na nás zase řvou. Nezbývá nám nic jiného než zase opravovat čekáním a.....vychází to:). 
Překračujeme hranice zpátky do Argentiny a poté šťastně dorážíme do města Rio Grande, kde pobudeme do pondělí, aby autíčko šlo do servisu.
Parkujeme hned u pobřeží a chválíme si místní klid. Ráno se ale od rána koná maraton s hlasitou hudbou a tak trochu nadáváme. Neděli máme odpočinkovou.
Pondělí je opět zařizovací. Auto míří do servisu a my sháníme nabíječku na notebook, se kterým máme trable od začátku a taky stativ, který nám ukradli na lodi.
Vír v peněžence sice oplakáváme, ale zase cenu opravy auta jsme čekali mnohem dražší. Ve Fordu zjistili, že jsme měli rezavou nějakou hadičku a ta dělala neplechu s elektrikou. Tak snad to bylo fakt ono. Platili jsme tam krásných 1500 pesos- asi 700Kč za 2 a půl hodiny práce.
K večeru opouštíme město a už se nemůžeme dočkat přírody v okolí Ushuaiy- na takzvaném konci světa, vzdáleném pouhých 200km od Ria Grande.