ADIOS PATAGONIA!
Po rozloučení s pejskama vezeme ještě Andrey maminku do Coyhaique, kupujeme pár potravin a jsme opět natěšeni na cestu. Náš další cíl je hraniční přechod Futaleufú, asi 450km přes úchvatnou Carreteru Austral. Počasí není nejvřelejší, a tak moc nemůžeme chodit na žádné daleké výlety. Ale to moc nevadí, protože samotná cesta je nádherná. Vodopády všude kam se podíváme, čisťoučké řeky a husté pralesy. Z Carretery odbočujeme na prašnou cestu směr Futaleufú, kde je to snad ještě krásnější. Jezera, malá i větší, a hlavní hvězda regionu- řeka Futaleufú, která láká rafťáky a kajakáře z celého světa díky své obtížnosti. Cestou nabíráme stopařku Rose, která si sjela řeku a chtěla se vrátit ke svému autu. Vidíme neuvěřitelné množství vodáků, ale co je zajímavé, ani jednoho na vodě.
Řeka nás neskutečně láká ke sjezdu, ale náš kajak na to není uzpůsoben. Navíc máme Bobíka, na kterýho by asi neměli vestičku, a ani helmičku.
A tak kempujeme u Jezera Lonconao a vyrážíme poprvé na kajak v Chile právě tady. Docela fouká, a tak se plavíme jen něco málo přes hodinu.
Druhý den máme opět vitamínový šok, protože nás čeká přechod hranic, a to znamená sníst všechnu zeleninu a ovoce.
Na hranicích zažíváme zatím nejdelší frontu. Vše probíhá hladce a už jsme zase v Argentině.
Míjíme nejjižnější vinařství Naut Y Fall, v Trevelinu nakupujeme a tankujeme.
Vyhlídli jsme si místo na spaní u jezera La Zeta nad městem Esquel. Cesta k ní je písečná a sakra příkrá, což transit nezvládá. Holt si musíme uvědomit, že to není žádná čtyřkolka. Couváme dolů a nacházíme schůdnější cestu. Nakonec zdárně přijíždíme k nádherné laguně, lidi žádní, všude jenom volně pobíhající koně.
Druhý den vyřizujeme ve městě pár formalit na internetu a navštěvujeme místní železnici známého Patagonia Expressu. A máme štěstí, protože za 10 minut přijíždí La Trochita (tu jsme viděli skoro před dvěma měsíci vystavenou na druhé straně Argentiny, ale nepojízdnou).
Jako praví cestovatelé bez peněz lezem hned po zastavení vlaku dovnitř fotit interiér a také obdivujeme zdejší muzeum bez vstupu – konečně mají šanci i chudí :D.
Za Esquelem ještě nabíráme vodu z pramene a dáváme si oběd na výhledu, kde Honzík klábosí s místními mladíky.
Za Esquelem nás čeká pár desítek kilometrů pustiny.
Z ničeho nic se ale před námi objevuje opět zelená krajina s nekončícími lesy. Nalevo je Národní Park Los Alerces, kde se platí i za průjezd a nemůže tam pochopitelně pes.
Stavujeme se k večeru u vodopádu, kde vybírají 100 Pesos za auto, asi aby to tentokrát neznělo blbě, že vybírají peníze za vodopád jako všude.
Pomalu se blížíme k městu El Bolsón. Všude se o něm dozvíte, že je to zvláštní hippie místo, které se od jiných měst očividně liší. A fakt, že jo!
Všude se potulují hipísáci s kytarama, dredáči a taky se tady prý bohužel dost krade. Procházíme se po tržnici a užíváme si živou muziku.
Taky se tu pěstuje spousta ovoce, a tak kupujeme ještě místní marmeládu.
Po noci u řeky se ještě stavujeme u vodopádu a u výhledu na řeku Río Blanco a to vše ZADARMO, neuvěřitelný.
Posunujeme se na sever k městu San Carlos de Bariloche, počasí je příšerný a prý bude hůř. Přespáváme nouzově u silnice u nějakýho jezera a druhý den přijíždíme do Bariloche, kde nám mění olej a olejový filtr. A jelikož neměli nový vzduchový filtr, tak nám náš aspoň krásně vyčistili. A máme zase na pár kilometrů klid. Platili jsme 7700 ARS (cca 3000Kč).
Bariloche je proslulé vykrádáním aut, i když se to na první pohled vůbec nezdá, a tak jsou místa, kde se vůbec nedoporučuje spát. Hrozně prší a předpověď vypadá bledě i na další dny, a tak jsme se rozhodli oželet místní přírodní krásy a jedeme dál. Ze dne na den teplota klesá z 22°C na 5°C.
Cestou na sever jedeme přes NP Nahuel Huapi, kde člověk nestíhá fotit neskutečné množství jezer a panoramat. Škoda, že ,,chčije a chčije‘‘. Taky právě tady pokořujeme ujetých 10000km v Jižní Americe!
Není to moc slavnostní atmosféra, teče nám do auta jako kdybychom měli snad nějakej kabriolet, všechno vlhký, topení hapruje.
Nevadí, jedeme dál. Původní plán byl vrátit se do Chile hned na prvním přechodu. Plán ale měníme a jedeme přes Junín de los Andes a NP Lanín, nad kterým se tyčí ledovcem pokrytý stejnojmenný vulkán, 3776 m.m.m. Vulkán už pár stovek let neukázal svou sílu, a tak se mu přezdívá ,,spící gigant‘‘. A protože takhle obří vulkán vidíme poprvé, nestačíme cestou na hranice ani zastavit foťáky. Vulkán je přesně na hranicích s Chile a příroda tam je prostě něco úžasného. Všude rostou pabuky a araukárie (česky blahočet chilský).
O něco málo úžasní jsou místní celníci. Zatím to je nejdůkladnější prohlídka auta a zabavili nám neotevřené fazole z Argentiny! Mají zálusk i na čočku, ale bohudík je koupená v Chile.
Fazole oplakáváme, a až chilské hory,vulkány a všudypřítomní původní obyvatelé (Mapučové) se stylovými hučkami nám zase vylepšují náladu.
Nocujeme u stále aktivního vulkánu Villarrica (2847 m.n.m.) nad městem Pucón, který stále zlehka doutná.
Ráno vyrážíme na menší trek a výhled k vulkánu. Nemůžeme tomu uvěřit, ale jsme tam první!
A to bylo takové malé rozloučení s překrásnou Patagonií.
Vůbec se nám odsud nechce, ale musíme se přece posunout. Naneštěstí tu máme zase po dvouch měsících 30°C. Tak ADIIIIOS PATAGONIA, doufáme, že se ještě někdy ukážem!
