ZPÁTKY NA CESTY
Odjezd od Samuela jsme ještě oslavili na sousedově čtyřicítce. Jízda to byla divoká. Skákalo se přes oheň, do oceánu, a taky se napodoboval zvuk formule přes plechovku:D . Takže se možná sousedi koukali z oken, co jim to před barákem jezdí za fára :D. Z oslavy se postupně začali vytrácet lidi, až jsme zbyli jenom my dva, největší držáci.
Druhý den jsme se nezmohli vůbec na nic. Až v pondělí jsme byli schopni pomalu balit a v úterý jsme mohli vyrazit znovu na silnici.
Náš první cíl byl městečko Montaňita, známá surfařením a nočním životem. Chtěli jsme jen to světoznámé místo vidět, když už o něm mluví každý, kdo Ekvádor navštívil.
Pláž mají pěknou, to jo. Vlny jsou pro začátečníky akorát, a tak se jich tam pár cachtá. Jinak je město úplně liduprázdné. V očích obchodníků, kteří se zatím ještě drží, je ale vidět obava, že se letos žádní turisti neukážou. Děláme radost alespoň jednomu z nich koupí magnetu.
Další dny se chystáme usadit na pláži u Salanga, kde se nám při minulé návštěvě moc líbilo. Za celý den vidíme na obzoru víc plejtváků, než kolemjdoucích. To je nádhera. Z nenadání přichází pán a později ho začínáme poznávat. To je přece Edgard z dodávky Mamina! Domlouváme se na druhý den, že přijedou a stráví tu noc také.
Další den opravdu přijíždějí i s Mary, která nás zase uplácí vynikající čokoládou z malé čokoládovny v Puertu Lopez. Večer pozorujeme velryby a povídáme si.
V úterý je na čase zase vyrazit. Tentokrát máme před sebou spoustu kilometrů, a tak se loučíme s posádkou maminy a jedeme. První zastávkou je město Montecristi, kde se vyrábějí světoznámé panamské klobouky už stovky let. Zachtělo se nám si také nějaký ten panamák pořídit. Samuel nám doporučil paní Ennu, kterou jsme ale nenašli. Také nám poradil, ať neplatíme víc než 20USD za jeden. Nakonec jsme ale zaplatili za dva klobouky 45USD. Přeci jen dáme rádi místním v těchhle dobách nějaký ten dolar navíc.
Okloboukovaný míříme do hor. Čeká nás nudná ,,rovinka", kde nelze zaparkovat na noc. Ve velkoměstě Quevedo sháníme plyn a také ho ve velké firmě získáváme. Sice s turistickou extra přirážkou, ale alespoň nám předělali náš peruánský závit na bombě, což by asi jinde neuměli.
Z města rychle pryč. Je tu šílená doprava, jak kdyby žádná omezení vůbec nebyla.
Pokračujeme až k vodopádu Milagro, který jsme našli na iOverlander. Brána je zavřená, ale hned nám otvírá úsměvavý chlápek a dovoluje nám zůstat na noc. Za chvíli zjišťujeme, že je to Slovák Ondrej a v Ekvádoru už je spoustu let. Hostí nás pivečkem, my mu na oplátku lejeme panák místní třtinovice. Taky nás, a hlavně Bobíka, vítá štěnátko černé jak noc- Negro. Ráno jdeme ke krásnému vodopádu, stejně tak odpoledne a večer. Seznamujeme se s majitelem restaurace pod vodopádem - Franklinem. Je neuvěřitelně pohostinný, donesl nám ekvádorský pokrm s dušeným masem, rýží, řepou a banánem. Také nám dal na ochutnání čerstvé kakao, což jsme zkoušeli poprvé. Je to mňamka. Honzík jim na oplátku upekl kakaovou buchtu s marakujou a také si prý pochutnali. Na všech, koho jsme tu poznali bylo znát, že nás rádi vidí, protože turisti jsou pro ně vším. Další ráno, kdy jsme se chystali na odjezd s námi ještě Franklin natočil mini reportáž o naší cestě, což bylo s naší španělštinou jedna velká hrůza.
Ještě dopoledne jsme vyjeli zase na cestu. Další cíl byla laguna Quilotoa. Protože cesta stoupá až do 4000 m.n.m., musíme jet pomalu a cestou zastavovat a aklimatizovat se. Stavujeme se ještě u krásné čisté řeky, abychom vyprali a provedli očistu.
Po osvěžení jedeme vysoko do hor, dokud se před námi neotvírá údolí s hlubokým kaňonem Toachi uprostřed. V městečku Zumbahua odbočujeme a divíme se nádherné nové silnici, která vede až do vesničky Quilotoa. Pár mávajících motorkářů jedoucích proti nám jsou důkazem, že je laguna otevřená. A taky že joooo! U vstupu nás kasírují za parkování a procházíme desinfekční bránou. Parkoviště už je skoro prázdné, a tak si můžeme vybrat flek, na kterém pobudeme 3 dny. Nedá nám to a ihned běžíme na vyhlídku na kráter s lagunou. Fouká jako blázen, až nám to málem odfoukává Bobíka. Večer lezeme na kopec kvůli západu slunce. Zjišťujeme, že tam někdo bydlí v chýši se stádem oveček. Taky tam mají dvě miniaturní jehňátka odpočívající ve skále. Při focení západu slunce k nám přichází holčička z chýše a ptá se na jídlo, tak jí dáváme alespoň poslední rozměněný dolar. Ihned po návratu do auta cítíme, že na nás něco leze. Motá se nám hlava, bolí nás v krku a rýmička se nám taky nevyhýbá. Další den z auta nevystrčíme ani paty. Kdyby někdo z vesničky zmerčil dva nemocné cestovatele, to by bylo haló. Léčíme se místní kontušovkou, zázvorem a čajíčky, a taky to zabírá. V pondělí už jsme schopni vylézt ke kráteru a dokonce ho i celý obejít. Trvá nám to sice 5 hodin a vracíme se jen tak tak před setměním, ale stálo to za to i přes nepřestávájící motanici v hlavě kvůli nadmořské výšce.
V úterý můžeme s dalším odškrtnutým ekvádorským cílem pokračovat. Ale kam? Prostě jedeme směrem k vulkánu Cotopaxi, který už po koronaviru také otevřeli. Když tam ale k večeru přijíždíme, zjišťujeme, že NP mezitím zase zavřeli, kvůli zhoršující se situaci. No Bingo! A teď kam? Zítra na silnici nemůžeme, takže musíme zaparkovat někde v keřích pod vulkánem, který stejně není kvůli mrakům vidět. Ve vzduchu cítíme síru, protože je Cotopaxi jeden z nejvíce aktivních vulkánů na světě. Ikdyž poslední erupce se zemětřesením se konala roku 1975.
Takže otázka zní, co teď? Má cenu jet na jih, kde narazíme na další zavřené brány? Asi ne. A tak odbočujeme doleva, tedy směr Quito. Okolo Quita je pár míst, kam bychom se také chtěli podívat, například vodopády Condor Machay nebo Pita. Ale naše snahy jsou marné. Okolo Quita hlídají všechny vjezdy do menších vesnic. Člověk se v téhle zemi nedostane ani do přírody, protože je buď všechno soukromé nebo hlídané policií. Mazejte se zavřít do měst, jakoby říkali. Začínáme si uvědomovat, že cestování v tuto chvíli opravdu nemá cenu.
Ještě zkusíme jet k laguně Cuicocha, podobné laguně Quilotoa. Ale opět nás dovnitř nepouštějí. Druhý den na parkovišti pod lagunou se jde Honzík projít a vrací se rychlým tempem a s řevem. Doprovází ho pár divokých včel, které začínají útočit i na mě a Bobíka. Najednou běháme a oháníme se všichni. Pohled na nás musel být hodně zábavný, ikdyž nám chvíli do smíchu nebylo. Mně se zamotaly dvě včely do vlasů a štíply mě do krku, Bobíka do zadku a Honza schytal žihadlo do lebky. Neumíme si představit dostat žihadel třeba 50. Podařilo se nám schovat do kabiny auta a čekáme, až zbylé včely odletí. Trvá to půl hodiny. Po sesbírání všeho oblečení pohozeného na parkovišti popojíždíme jinam, ale žádné místo nenacházíme a po hodině jsme zpět a budeme doufat, že se včely nevrátí.
Druhý den míříme do kempu Sommerwind u Ibarry, který už dlouho provozuje Němec Hans a všichni cestovatelé u něj zaparkovali auta a odletěli domů. Nakonec jsme u Hanse zůstali přes noc a vyzvídali vše, co věděl. Jeho známý z hraniční celnice mu prozradil, že se hranice už tehle rok nejspíš neotevřou. A to byla věta, která nás donutila přemýšlet více o naší budoucnosti. Odjeli jsme od Hanse k poutnímu místu La Paz, kde je obrovská jeskyně s oltářem a lidé se chodí k Seňoře de La Paz modlit a prosit, aby se jim udělalo lépe. Například po zotavení z úrazu místní věřící jako dík umístí tabulku s textem na zeď u jeskyně, a ještě tam nechají své berle, které už nepotřebují.
U jeskyně jsou také lázně, které jsou teď ale samozřejmě zavřené.
Tady si v klidu můžeme rozmyslet, co s tou naší Straka-poutí bude.
