V Ekvádoru má každé koncové číslo na poznávačce auta určený den, kdy může na silnici. Naše osmička vyfasovala čtvrtek, a tak vyrážíme 21. června vstříc nové zkušenosti.

Cestou potkáváme nespočet policejních kontrol. Zastavují nás ale jenom jednou ve větším městě Portoviejo a kontrolují, jestli někoho nevezeme vzadu. V Portovieju také nakupujeme dostatek zásob, protože nás opět čeká karanténa.

Přijíždíme do městečka Puerto Cayo, které se díky nepřítomnosti koronaviru rozhodlo úplně uzavřít. U vjezdu do města vysvětlujeme, ke komu vlastně jedeme a nechávají nás projet. U druhé kontrolní stanice už si nás vyzvedává pan Samuel, u kterého budeme pobývat. Musíme akorát vystoupit z auta a namočit si podrážky bot v dezinfekci. Co kdyby se tam ta mrška schovávala.

Upřímně jsme čekali trochu větší kontrolu, ale budiž. Pokračujeme až do kempu Jardin Suizo, který bude naším domovem nejméně na měsíc.

Po zaparkování zjišťujeme, že nám nejspíš u supermarketu někdo naboural transítka. Odneslo to levé zadní světlo a trocha plechu...Památka na Ekvádor…

 

Samuel má rozsáhlý pozemek plný rostlin, jak už název napovídá (,,švýcarská zahrada“). Stojí na něm obrovský dům, kde dříve pronajímal čtyři pokoje, jeden pidi dům, kde bydlí Samuel. Spoustu let pracoval na lodích, a tak mu stačí jen malá ,,kajuta“. Jeho zahrada slouží také jako kemp.

Na kopci na konci pozemku má postavený další malý domek, který pronajímal přes Airbnb za férovou cenu. Dvakrát se mu tam ale někdo vloupal, tak ho vyklidil a už ho nepronajímá. Naposled, když mu zloději rozbili okno a zjistili, že je dům prázdný, vzali si alespoň toaletní papír. To se přece vždycky hodí ne?

Z kopečku a ze střechy hlavní stavby je výhled na oceán. Je odsud vidět i ostrov Isla de la Plata, kterému se přezdívá Galapágy po chudé. Kvůli koronaviru se na něj ale momentálně nedá dostat.

 

U Samuela dobrovolničíme přes Workaway. Ze začátku hodně zaléváme to hrozné množství rostlin, což zabere pro dva lidi celý týden a další týden se musí začít znovu. Taky pomáháme na stavbě bodegy (něco jako garáž). Takhle garáž je tak trochu prokletá. Tolik zranění, tolik uklouznutí, jedna zlomená noha souseda...My si z téhle stavby naštěstí odnášíme jen pár škrábanců.

Výměnou za dobrovolničení máme slíbenou snídani. Dostáváme ale každý místo toho jednou týdně 20USD, což je pro nás mnohem lepší. Pokryje nám to náklady na veškeré jídlo, a tak nemusíme vůbec nic utrácet. Čas tu plyne hrozně rychle, půl dne pracujeme, půl dne jsme na procházce na pláži nebo se touláme po zahradě. Kamkoli se hneme, doprovází nás Samuelovi pejsci Balu a Hana. S Bobíkem rádi loví na pláži kraby.

Občas se také objeví nějaké zpestření, jako cesta na nákup do Manty nebo na pláž o pár kilometrů dál. Anebo třeba varování před vlnou tsunami, která se nakonec nekonala. Taky jsme tu zažili naše první větší zemětřesení. Honzík má moc dobrý postřeh a skvěle na tyhle věci reaguje. Ikdyž to bylo hodně brzo ráno, vstal okamžitě z postele, vytáhl i mě s Bobíkem a pelášili jsme ven z pokoje. Já bych asi spala dál a čekala až začne padat strop. 

​

Poznali jsme tu skvělé lidi, jako první sousedy Francouze, kteří u Samuela pracovali před námi a Argentince, kteří tu přišli o práci v hotelu a čekají až se budou moci vrátit domů. 

Také jsme se tu seznámili s Češkou Bety a Američanem Jeffem díky dotazu na cestovatelské seznamce na facebooku. Pracovali jako dobrovolníci u jiné rodiny 300 metrů od nás. A tak jsme s nimi strávili super chvíle.

Když se po 5 měsících v Ekvádoru rozhodli odjet domů, trochu jsme si chodili přivydělávat na jejich místo.

Taky se jednoho dne objevil camper van se jménem Mamina. Edgard a Mary v kempu u Samuela strávili týden. To, že se ze severu Ekvádoru dostali až do Puerta Caya bylo znamení, že už je možné bez vetších problémů cestovat mezi stejnými barvami semaforu, a tak jsme se rozhodli, že taky za nedlouho vyrazíme.

Hranice jsou ještě zavřené a kdo ví, kdy je otevřou. Přesto se už pomalu začínají otevírat národní parky a alespoň konečně uvidíme Ekvádor. A tak jsme si zase sbalili našich 5 švestek, rozloučili se s komfortem jako je sprcha a záchod, neomezený internet a velká postel, a jsme připraveni se zase uchýlit do našeho pojízdného domku.

Ikdyž to bylo celkem dlouhé čekání a občas jsme byli trochu na dně, na pobyt v Puertu Cayu budeme vždycky rádi vzpomínat :)

Tak zase někdy naviděnoooou! :)