Z Huascaránu míříme opět do vedra na pobřeží, protože je to odsud jediná kloudná cesta. Nad Huarazem se ještě chystáme přespat s nádherným výhledem na Cordilleru Blancu se zářícím městem pod ní.

Za 5 minut nás ale varují policisté, že tu není bezpečno, ať jedeme ještě 5km dál. Tak teda ok, když těch pár kilometrů pomůže…

Na sedlu číhají další policisté, a tak parkujeme vedle nich. Aspoň si nás pohlídají:)

V noci nás nikdo nepřepadl a můžeme pokračovat k oceánu. Čeká nás výměna oleje a prodloužení pojištění auta.

V Chimbote hledáme nejlevnější mechaniky a taky je nacházíme. Honzík jede s panem mechanikem poprvé místním kolektivem a mini taxíkem, aby vybral peníze, protože tady se pěšky zásadně nechodí.

Chlapi jsou hrozně fajn, všechno nám krásně vyčistili a dostáváme vonítka a autohadřík jako bonus, a to vše za necelé 2 tisíce. Na pojišťovně se kvůli nikomu nepřetrhnou, a tak čekáme asi hodinu, než přijde pán z pauzy.

Musíme si koupit pojištění na další měsíc asi za 3 stovky (což znamená, že to první pojištění byl podvod se vším všudy, protože stálo dvakrát tolik). Konečně máme na těch pár dní platné pojištění!

Odjíždíme z rušného Chimbote a spíme u benzínky za 5 Soles se studenou sprchou zdarma. Alespoň je to bezpečné.

Cesta po pobřeží se nám moc nezamlouvá. Nic extra k vidění tu není a je tu asi zatím největší nepořádek v celém Peru. A všechno si to zvesela létá do oceánu...

Další den navštěvujeme Trujillo, třetí nejdůležitější město Peru. Centrum je plné barevných koloniálních budov. Trujillo je na první pohled úplně jiné, než všechna ostatní města na severu. Velice příjemná změna.

Za chvíli po odjezdu z Trujilla se nám na tachometru zobrazuje pokořená 20tisícovka v Jižní Americe:)

Další cíl je Puerto Malabrigo, kde se dá parkovat hned u pláže a je tam prý bezpečno. S tím můzeme jenom souhlasit a ráno nás čeká pokračování na sever.

Za městem Chiclayo se stavujeme v Muzeu Tumbas Reales de Sipán, na doporučení Edgarda z Nascy. Ukazuje nám prehispánký kmen z královské pyramidy Sipán, kde bylo nalezeno neuvěřitelné množství zlata, nádob a koster. Byli to pěkní blázni do zlata a nosili ho na sobě opravdu hodně.

Muzeum je moc pěkně udělané, jen škoda, že v angličtině bylo jen asi 5 prvních vysvětlivek, na zbytek asi nezbyl čas.

Po návštěvě muzea pokračujeme dál a kotvíme na útesu kdesi v pustině. Je tu jen pár chýší a plechová hala s křížem, sloužící jako kostel.

Sledujeme pelikány lovící něco k snědku a jiné ptáky kroužící nad Bobíkem. Asi mají taky hlad.

Další den vjíždíme do kraje Piura a přes samotné město Piura také projíždíme. Opravdu ošklivé město naprané auty. Pár desítek minut čekáme na totálně zasekané křižovatce, kde musejí udělat pořádek policisté.

Z Piury pokračujeme do El Ňura, kam připlouvají želvy do přístavu, protože je tam rybáři krmí. Lidé jako zbláznění plavou mezi nimi. Další peruánská ždímárna peněz na úkor přírody. Z tohoto nesympatického místa se posouváme do Los Organos, kde parkujeme hned u pláže. Nakonec tam zůstáváme 3 dny a cachtáme se v obřích vlnách v oceánu.

Bobík je mírně znepokojen, že se mořská voda nedá pít, ale i přesto to zkouší znovu a znovu. Má tam spoustu kamarádů, kteří pobývají po nakrmení u našeho auta, a na pár dní máme 4 psy.

Vidíme tu i sběrače odpadků, i když čistá pláž vydrží vždycky jenom pár hodin, až mi jich je líto. Z oceánu se za nedlouho opět vyplaví další velké množství lahví, jednorázových obalů a kelímků. Asi je třeba začít někde jinde.

V místní malé jídelně zkoušíme Chicharon de Pescado z platýse. Jsou to smažené kousky ryby buď s rýží nebo hranolky. Je to vynikající a jsme příjemně najedení.

Další den se stavujeme do jídelny vedle a dáváme si pečenou rybu a koriandrové kuře s rýží.

Loučíme se s Los Organos a pokračujeme do Zorritos, kde nacházíme plácek s výhledem na moře. Pár mladíků z Venezuely pobývají u staré lodi vedle nás, kde se chystají přespat. Večer nás kontrolují policajti a chtějí vidět skoro všechny dokumenty. Kontrolují i Venezuelce a odvážejí je s sebou. Nejspíš to byli uprchlíci, kterých v Peru každý den přibývá.

Druhý den míříme k hranici s Ekvádorem. A protože jsme se rozhodli v Peru neutratit už ani korunu, máme v plánu propašovat Bobíka bez certifikátu.

Na hranicích nám dezinfikují auto a panika z koronaviru je tu znát. Většina úředníků má roušky a všude visí plakáty o nebezpečí.

Naše auto si akorát fotí zezadu a absolutně nikdo nám nekontroluje vnitřek. JUPÍÍÍ HURÁ, Bobík ušetřil minimálně 1500 Kč, šikula :).

Hned za hranicemi si všímáme čistoty a zeleně. Konečně stromy! Ty nám upřímně hrozně chyběly. Už si ani nevzpomínám, kde jsme nějaký pořádný les viděli.

Přijíždíme do města Loja. V okolí se pěstuje cukrová třtina a ze všech obchodů na nás číhají sladkosti. Dokonce i sýrové pečivo je posypáno cukrem.

Loja je krásné a čisté město. Procházíme se po ní a kupujeme simku, což zabírá opět víc než hodinu.

Kempujeme v parku za městem. Jsou tam záchody, spousta pěších tras kolem rybníku, pasoucí se koně, a hlavně klid. Večer je slyšet jenom žabí orchestr.

Potkáváme tu páreček Němců a dáváme se s nimi do řeči. Jsou na cestě skoro stejnou dobu a už plánují poslání auta do Miami. Trochu nám vnukli nápad, udělat to taky tak. Ale kvůli koronaviru není jisté vůbec nic, jestli se nezavřou hranice nebo jestli nás někam jako Evropany pustí.

Loučíme se s nimi a počítáme s tím, že se ještě potkáme.

Dalším cílem je město Cuenca. Nádherná perla jihu. Navštěvuji i terasu nové katedrály, odkud je krásný výhled na město.V nohách máme večer přes 10km a návštěvu města zakončujeme v české pivnici Golden Prague, kde Čech vaří bombastické pivo. Sice tu půllitr normálně stojí 5 dolarů, máme ale štěstí na šťastnou hodinku, 2 za cenu jednoho. Degustujeme 3 druhy a nemůžeme si výborná pivečka vynachválit.

Zatím se pěkně rozpršelo a do auta přicházíme promoklí na kost. Protože jsme ale příjemně připití, moc nám to nevadí. :D

Další den spíše relaxujeme a jdeme se projít po městě. Potkáváme krvelačné čivavy, které se chovají jako piraně. Všechno a všechny by nejradši sežraly. Pár venčící ty bestie je očividně nezvládá. Bobík se jim tak trochu vysmívá.

Když po procházce po městě přicházíme k autu, zjišťujeme, že nám přibyl cestovatelský soused. Další Argentinec, tentokrát v mini vozítku. Jmenuje se René (to auto). Moc pěkně si s Argentinci povídáme, hrají na kytaru a vyměňujeme si zážitky.