Z rozpáleného Paracasu míříme zpátky vysoko do hor. Hory se začínají opět zelenat a teplota konečně klesá.Stavujeme se na meníčku za 10 Soles. Dostáváme klasický kuřecí vývar, kuře s rýží a fazolovou omáčku a k tomu něco jako kofolu. S plnými břichy můžeme pokračovat.

Chválíme si krásnou asfaltku přes region Yauyos. Projíždíme úzkým kaňonem a několika tunýlky podél řeky Caňete přes miniaturní vesničky Alis a Tomas.

Rychlé stoupání opět neudělalo transítkovi dobře a rozsvicuje na nás kontrolku poruchy motoru. Naštěstí jsme kousek od velkoměsta Huancayo, kde je dokonce i Ford servis.

Páni servisáci jsou hrozně milí, vyzvídají odkud jedeme, kde jsme už byli a zajímají se o Evropu a o Bobíka. Zjišťují, že autu nic není, že jen trucuje. Prý je to normální při častém stoupání a klesání.

Čistí nám vzduchový filtr a okolí motoru a nechtějí za práci vůbec nic. Asi poprvé v Peru někdo něco udělal zadarmo. Dáváme machanikovi dýžko 20 Soles a můžeme se vymotat z města.

Náš dnešní cíl je laguna Chinchaycocha v provincii Junín. Parkujeme na výhledu na překránou lagunu se spoustou ptáků. Asi za 5 minut přijíždí správce parku a chce po nás 15 Soles na osobu za bytí? v přírodní rezervaci. Nikde žádná cedule o placení vstupu není a tak se nenecháme ošidit. Výhled je tu krásnej, ale za co máme platit? Říkáme mu, že nemáme peníze, a tak nás s úsměvem nechává být.

Večer na mě přichází nevolnost a střevní potíže. Aha, to bude to jídlo v restauraci. Přidává se rostoucí moudrák. Aspoň mě ani nenapadá něco sníst…

Druhý den jedeme navštívit Bosque las Piedras (kamenný les) v národní rezervaci Huayllay. Silně nám připomíná náš krásný Adršpach. Jsou tu skály ruzných tvarů, například kondor, turista, slon, alpaka, anděl, hřib.

Protože víme, že silnice na sever a na západ nejsou tou nejlepší volbou, ptáme se raději místních. Po pár kilometrech na cestě na jih, kam nás jeden pán poslal, ho doslova proklínáme. Totálně zničená cesta, že se po ní nedá jet ani na dvojku. Očividně se blíží bouřka. To nám ještě scházelo, říkáme si. Dokonce nám začíná na nejvyšším bodě sněžit (4800m.n.m.). Cesta se trochu začíná zlepšovat a počasí taky. Dokonce i krajina se neuvěřitelně mění a otevírá se před námi kaňon s řekou Escalón. Všude se pasou krávy kolem miniaturních políček ve svazích.

Spíme asi ve 2000m.n.m., kde ještě není takové vedro. Druhý den neleníme, vstáváme brzo, abychom stihli sjet do pouště a rovnou z ní i odjet zpět do hor.

Blížíme se k velice očekávanému cíli – NP Huascarán. Nacházíme místečko s překrásným výhledem na šestitisícovky.

Ráno jdeme na procházku k laguně Tapara a později se posouváme do Huarazu. Máme v plánu tam prodloužit pojištění na auto, které nám zanedlouho vyprší. Všude je to ale možné minimálně na rok. Dokonce se dozvídáme, že naše dosavadní pojištění není platné. HAHA, to už si z nás dělaj srandu.

Opouštíme město s prázdnou a jedeme směr laguny v národním parku. Cesta je ale tak otřesná, že to po pár kilometrech vzdáváme a na noc parkujeme u hotelu ve městě Yungay. Moc hodný pán nás nechává vysprchovat a vybírá za parkování dobrovolnou částku.

Ráno kupujeme na trhu pečivo a banány na chystanou túru. Túra Santa Cruz začíná ve vesničce Cashapampa, kde parkujeme u milé paní na zahradě. Tulivé štěňátko se hned ujímá hlídání našeho auta a my můžeme v klidu vyrazit. Ještě než se stíháme vúbec sbalit, už nás kasíruje pan ranger. A jsme o 120 Soles chudší...

Trek Santa Cruz vede údolím podél řeky až mezi ledovci obklopené šestitisícovky k vyhlídce Punta Union v nadmořské výšce 4750 metrů.

První den máme za sebou necelých 10 km a 900 metrů stoupání. Počasí nám moc nepřeje a jsme pěkně promoklí hned na začátek.

Druhý den ráno vypadá počasí o něco líp, a tak s chutí vyrážíme dál. Radost nás rychle přechází a za 7 km stavíme stan, abychom se schovali před deštěm. Asi za hodinku můžeme pokračovat až do nejvýše položeného tábořiště Taullipampa, kde se vyspíme před finálním výstupem. Američani, kteří už jdou dolů, jsou promoklí na kost a chudáci neviděli po celodenní túře vůbec nic.

Ráno se probouzíme do nádherného počasí a žasneme nad výhledem na vysoké hory tyčící se nad námi, které byly doposud zahalené v mlze.

Nadšení stoupáme do cíle.

Po necelých dvou hodinách je vyhlídka Punta Union pokořena. Rychle si užíváme rozhled na všechny strany, než opět všechno zahalí mlha.

Kdybychom vyrazili o hodinu později, neviděli bychom vůbec nic. Máme to ale štěstí!

Sestup zpátky se zase neobchází bez pláštěnek a po obědě čekáme, až déšť přestane, abychom mohli pokračovat.

Mezitím nám místní mlsné krávy strkají čumáky až do stanu. Byli jsme varováni, že kradou!

Když přestává pršet, rychle balíme stan a hurá zpátky. Na obzoru to totiž nevypadá růžově. A taky že nás to po 10 km dohání, opět v našem nouzovém tábořišti plném oslíků (kteří taky kradou).

Po dvou hodinách pokračujeme a poslední noc kempujeme s vyhlídkou na krásný vodopád.

Poslední den nás čeká 13km a 1000 metrů klesání, což je pro nohy to nejhorší. Při cestě už jenom sníme o tom, až budeme zpátky u auta.

Když přicházíme k autu, štěnátko jako by se vůbec nehlo. Opět nás s radostí víta a my máme chuť si ho ukrást a vzít s sebou. Tak Čááááu Huascaráne!

 

 

NP Huascarán

Tento národní park nese název podle nejvyšší hory Huascarán s nadmořskou výškou 6768 metrů. Celé pohoří se nazývá Cordillera Blanca, podle stále bílých, ledovci pokrytých vrcholků hor. Je to největší seskupení hor nad 6000 metrů hned po Himaláji. Těchto majestátních hor s výškou nad 6000 tu najdete 22. V parku se nachází spousta azurově modrých lagun, ledových řek a nekonečných výhledů. Nejznámějšími lagunami jsou Llanganuco a Laguna 69.

Do parku cizinci platí nemalý vstup. Za jeden den zaplatí 30 PEN, za tři dny 60 PEN a za měsíc 150 PEN.

Nejznámějším trekem je čtyřdenní Santa Cruz, který vás zavade až na úžasnou vyhlídku Punta Union ve 4750 metrech nad mořem, z vesničky Cashapampa do Vaqueríi, až k cestě vedoucí skrz Huascarán. Na treku uvidíte i dokonalou horu Artesonraju z loga Paramount Pictures.

Huascarán je také nemile spjat s Československem. V roce 1970 se po silném zemětřesením utrhla lavina a usmrtila 15 našich horolezců. Výprava už tragicky začala pádem nejzkušenějšího člena expedice Ivana Bortela z 30 metrové výšky pod horou Huandoy, který nepřežil. 

Zbylí členové přemýšlali o návratu domů. Nakonec se ale rozhodli vylézt na horu Huascarán. Na základní tábor u jezera Llanganuco se ale sesypala ona osudná lavina.

U Bedřichova na Liberecku se nachází pomník na jejich počest.

​