SKRZ ALTIPLANO

A teď se chvíli budeme pohybovat na bolivijské a peruánské náhorní plošině zvané Altiplano. Po tibetské náhorní plošině je druhá největší na světě. Průměrná nadmořská výška je 3600 metrů. Tudíž se z nás na pár dní stávají vysokohorské straky a budeme mít pěkný rozhled. Možná dohlídneme až na vás do Evropy!:D

 

Z Potosí míříme do hlavního města Sucre. Cestou se ještě stavujeme u Puente Sucre. Tento most byl postaven v roce 2008 a už se po něm nedá přejít na druhou stranu řeky. Dá se ale po uzoučkých schodech vylézt až na věže mostu, což není příjemný zážitek, když člověk ví, jaká je to kvalita.

Překvapení dne bylo setkání s německou rodinou, kterou už potkáváme od dinosaura u města Trelew v jihovýchodní Argentině. Ti ale jedou na druhou stranu, zpátky do Uyuni pro nové autodíly.

V neděli navštěvujeme hlavní město Bolívie, Sucre. Už vjezd do města je úplně něco jiného než v Potosí.

Parkujeme kousek od centra a šmejdíme skoro v každé běloskvoucí uličce. My zarytí antiměšťáci se tu cítíme skvěle. Nádherné centrum města je zapsáno na seznam UNESCO, a vůbec se není čemu divit. Fotíme o 106, nakupujeme na tržišti a pořizujeme suvenýry.

Na okraji Sucre se nachází dinosauří centrum hned vedle obří cementárny. Je zde nejdelší stopa dinosaura na světě, která je vidět z parkoviště, a tak nemusíme platit za vstup HAHA:).

Cestou z města obdivujeme zdejší život. I v tak velkém městě se lze potkat s rodinkou prasat nebo krávou uprostřed silnice.

Před každou mýtnou bránou nebo policejní kontrolou se na každé auto sesype nemalá skupina babek prodávajích ,,limo boliviano“ (limonáda v sáčku) nebo různou naloženou zeleninu v sáčku, pečivo, oříšky atd.

Směrem do Orura jedeme neskutečnou krajinou. Je to samé stoupání a klesání, malé vesničky, pasáčci ovcí nebo lam a hlavně spousta psů. Každý z nich tak smutně kouká, že bysme si je všechny naložili do auta.

U silnic je také spousta bolivianek vařících na malých grilíkách nebo v ručně postavených kamenných pecích nějaké pokrmy. Mávají na nás s hotovými jídly zakrytými sáčkem. Kdo ví co navařily. My ale máme plnou ledničku, smůla.

Silnice F4 je krásná nová asfaltka dokončena teprve nedávno. Už teď je ale poničena spadanými kameny a projíždíme kolem spousty sesypaných svahů.

V Bolívii máme poprvé tu čest poznat období dešťů a bouřka je každou noc. Nenaštěstí pro našeho poseru Bobíka.

V Oruru zařizujeme další certifikát pro Bobíka. Všechno jde hladce, lidi jsou neskutečně milí. Co je ale překvapující je cena. Zatím nejdražší kus papíru, a to v zemi, kde je všechno levné. Posílají mě nejprve do banky, kde se s pořadovým číslem musíte posadit jako v divadle a čekat. Banky jsou vždycky k prasknutí. Naštěstí je to rychlovka, platím 277 BOB, tj. 950Kč. Naštěstí nám ještě platí certifikát od veterináře z Chile, tak alespoň za to ušetříme. Kupodivu prošla i ta čerstvá vakcinace vztekliny a nemusíme tady měsíc čekat jak jsme se obávali.

Při odjezdu z města je dosti krutá bouře, až vypadává proud a nefungují semafory. Cestou do La Paz jedeme mezi dvěma bouřkami, bleská to všude kolem. Stavujeme se v městečku Sica Sica, kde mají vzácný druhý nejstarší kostel v Bolívii a hned vedle 500 let starý strom.

Tentokrát nocujeme u vyschlé laguny a bouře nás opět nešetří.

Ráno jedem stříc velkoměstu La Paz. Okraj města se zdá nevinně, doprava se ale rychle mění v kolonu. Je to tu samé Micro. Toť zdejší hromadná doprava, prostě dodávka narvaná lidmi až k prasknutí. Jak se ale zdá, ani jedno micro nemá zabudovaný blinkr a Honza má co dělat, aby nenaboural.

Po hodině prodírání se naprostým chaosem jsme u hlídaného osvědčeného parkoviště a jde se na Telefériko. Telefériko je lanová kabinková dráha, a je to ten nejlepší nápad, který kdy koho napadl.

Máme ale trable s Bobíkem, prý tam smí jenom v kleci nebo přenosné tašce na zvířata. Vracíme se do auta a bereme na Bobíka batoh. Hlídač se naší vynalézavosti ani nezasmál a neprošlo to. Opět se vracíme do auta a pouštíme Bobčovi větrák a musí na nás počkat.

Kupujeme si jízdenku na stanici ,,Vyhlídka“, odkud je nekonečný rozhled na celé město a velehory hned nad ním.

Z vyhlídky míříme do centra a jdeme se podívat na nejznámější památku ve městě – Basílica de San Francisco, která je opravdu nádherná.

Vracíme se na lanovku a ještě si užíváme neobyčejný pohled na město. V kabince se člověk nenudí. Člověk může sledovat, jak zde lidé žijí, jak suší prádlo stylem, že to prostě rozprostřou na zem, jak grilují lamí klobásy nebo jak veliké jsou zdejší pouliční trhy.

Bobík je vyspaný do růžova a my se můžeme vyplést z města někam do klidu.

Po dlouhé době máme opravdu speciální místo na spaní, a to na ostrově Cojata na jezeře Titicaca. Zdejší farmáří jsou moc milí. Jen varují cyklisty stanující opodál, že jsou na ostrově démoni.

Žádné démony jsme v noci nepotkali a mohli jsme pokračovat k peruánským hranicím. Ještě bylo potřeba překonat úžinu jezera, kde auta převáží vory za 40 BOB (136Kč).

A jsme v Copacabaně. Hraniční město s krásnou bazilikou ovšem není tou slavnou Copacabanou v Brazílii. Je tu hrozný nepořádek a smrdí to tu. Jedem pryč!

 

Na bolivijských hranicích si naše papíry přehazuje celnice s policií a nikdo vlastně neví co a jak. Důležité je, že můžeme pokračovat. V Peru je to všechno v pohodě, jenom nám pan ze zemědělské správy povídá, že budeme potřebovat pro Bobíka transportní dokument. Nějak to nebereme vážně a jede se dál.

Hned v prvním městečku zařizujeme pojištění na auto a kupujeme simku.

Spíme na krásné pláži s mnoha jeskyněmi, ale bohužel je všude strašnej svinčík.

Druhý den máme v plánu se někde zastavit, konečně vyprat a navařit. Cestou nás zastavují během 20km 2x policajti a potřetí celníci a senasáci (zemědělci pro které vždycky potřebujeme ten drahej Bobíkův certifikát). OOU, pan ze Senasy má problém. Prý pro Peru potřebujeme transportní povolení. Coooooo? Vůbec se mi zatím v Peru nelíbí! Nejdřív zkoušíme, že nic platit nebudeme, ale nějak to neprochází a pan úředník už nám sedí v autě.

 

A tak vezeme pána úředníka do nejbližšího města Puno, kde solim další peníze, ani nevim za co. Celkem 700Kč. Sedím v Senase 2 hodiny, až dostávám ručně napsaný papír (absolutně nic neříkající), že prý jim nejde systém.

 

Promarněný den ukončujeme na vyhlídce na jezero Titicaca, kde je opět strašný nepořádek:(.

Ráno konečně přestává pršet a můžu vyprat a trochu to tam uklidit. Honzík má první žaludeční potíže a nevypadá to dobře.

Večer projíždíme městem Lampa, s pěknými růžovými ulicemi a překrásným kostelem, který má prý i katakomby.

Opouštíme civilizaci a ocitáme se uprostřed ničeho v údolí zelených hor připomínajících Island nebo Skotsko a Honzík se může trochu kurýrovat.

V Peru je spousta, ale opravdu spousta tras, silnic a silniček, ale to bysme nebyli  my, abysme si nevybrali tu nejhorší možnost. V neděli večer navíc začíná ucházet kolo a ráno nás čeká výměna.

Po výměně vyrážíme vstříc bahnité cestě. Ten den si vybralo stejnou trasu na 600 kamionů a naše průměrná rychlost je 30km/h. Navíc prší jako z konve a serpentin je před námi spousta.

Kilometry nepřibývají, krajina se jen lehce mění, alespoň je to krásná panoramatická cesta.

Rádi bychom šlápli na pedál, protože jsme si objednali lístky na Machu Picchu a ve středu tam musíme dorazit.Do karet nám nehraje ani přeřízení času. Stmívá se tedy už o půl sedmé a jezdit po těch úzkých silničkách za tmy se moc nedoporučuje.

 

Pořád to máme kus cesty, tak jedeeeeeeeeem!